O nás Fotogalerie Akce Historie K táboru Odkazy Přihláška Kontakt Hlavní stránka


Kronika děti - 1. běh

KRONIKA ROK 2004

psáno kronikářem v Hůrkách u Nové Bystřice LP 2004

 

Neděle 11. 7.

Z mého pohledu bylo vše započato na Hlavním nádraží , kde jsme se všichni sešli. Naneštěstí vlakem cestovalo jen jedno dítě, ale nebylo to jen tak obyčejné dítě, bylo to dítě nevypočitatelné. Z toho důvodu byla posílena ostraha na dva praktikanty a dva vedoucí. Do Jindřichova Hradce jsme dojeli bez úhony. Odsud jsme byli eskortováni na místo tábořiště. Hned jsme dostali šanci zapojit se při slavnostním vztyčování stožáru. Po prvním budovatelském úspěchu jsme se s radostí vrhli na zbytek nehotového. O přestávce jsme šli na procházku po okolí. Večer jsme se všichni sešli u ohníčku a opekli si špekáčky. A potom už jsme se všichni těšili, až se krásně vyspí, ale byla to chladná noc…

Mirek

Pondělí 12. 7.

Po vřelém přivítání do nového dne (slovy! BUDÍČEK!) jsme se všichni odebrali do prostoru louky a protáhli jsme si údy. Po vydatné snídani jsme zahájili přesun do zdejšího lesa, kde jsme příjemnou prací strávili zbytek dopoledne. Tohoto letního deštivého dne byla též zahájena „výstavba“ krásné slavnostní, památné … stavby pro další generace. Tato architektonicky pozoruhodná budova není však záležitostí jednoho dne → je to skutečně záležitost dalších generací, jenž přijdou po nás. Po obědě jsem z nastříhaných hadrů zhotovili parádní šátky, které jsme batikovali pestrými barvami. Po této skvělé nespoutané zábavě jsme vyrazili na náročnou bojovou hru. Byla, ale až příliš bojová a proto jsme nikdo nedošel příliš daleko a zanedlouho jsme se sešli v táboře. Byli jsme seznámeni se všemi podrobnostmi celotáborové hry. Především s HOUŽEVŇÁKEM. Ten spočívá v tom, že dotyčný člověk musí po tři dny plnit nelehké úkoly: 1. spočívá v tom, že dotyčná osoba nesmí 24 hodin promluvit, 2. tato osoba nesmí 24 hodin jíst a následuje již poslední 3. úkol, který (alespoň mě připadá nejtěžší) kdy tato osoba musí na 24 hodin opustit tábor, ale musí zapisovat dění v táboře. Po tomto sdělení byli již všichni unaveni a tak se odebrali do svých stanů, kde se jistě krááásně vyspali.

Mirek a Petra

Úterý 13. 7.

Skupina Watutki měli ráno službu. Mazali jsme rohlíky s marmeládou s pomocí Slávky. Ostatní byli vzbuzeni již známými a jmenovanými slovy: Budíček! Pak bylo ještě slyšet: „Nástup na rozcvičku za 3 minuty!“ Po rozcvičce jsme je zavolali k snídani. Po snídani jsme šli nosit a skládat dříví. Vedoucí Dan a Pavel šli vyrábět a sestavovat společenský stan. Potom uvařili Mirka a Petra oběd. Byla rajská omáčka, rýže a maso. Po obědě jsme měli polední klid. Potom jsme šli na louku za tábor hrát hru a řekli jsme jména skupin (Watutki, Orli, Medvědi), pak jsme šli už hrát. Nejprve vyhráli Orli, potom Medvědi a nakonec znovu Orli. Pak jsme se vrátili do tábora. Watutki šli mazat chleba s pomazánkou na svačinu. Pavel a Dan nám pak zhodnotili obatikovaná trička a šátky a zhodnotili též jména skupin. Schválili ho nám Watutkám, ostatním dvou skupinám ne. Musely se přejmenovat a tak vznikly Hroudy a Drtiči. Potom jsme poslouchali chvíli písně u táboráku od Petry a Dana. Potom jsme šli spokojeně spát.

Johanka

 

Středa 14. 7.

Vše začalo již tradičně. Za sebou šel notoricky známý budíček, rozcvička. Drtiči stvořili rohlík se sýrem a dopolední program byl započat. Já se rozhodla již včera být obětním beránkem a celý den se domlouvala pomocí gest, sešitu a prstů. Na programu byla bojovka, protože v pondělí se při témže projevil náš orientační smysl a byli jsme rádi, že se všichni vrátili živí. Vláčeli jsme se po stopách tajemného T. H. hodný kus cesty pomocí azimutů, šipek a fáborek a na konci došli k velkému nadšení ke sdělení, že T. H. byl přepaden a jen tak se vrátil zpět do města. Po leču k obědu a odpoledním klidu jsme se měli naučit uzly. Nakolik se nám to povedlo, to už je druhá věc. Následovalo lasování holínek, tábornických kolegů a pokud byl člověk hodně šikovný, tak sebe samých. Když jsme toto umění docvičili, (někteří více či méně úspěšně s příslibem dalších dnů trénování), zamířili jsme směr jídelna na večeři. Po večeři byla Tomášem rozdělána vatra výšky dvou dospělých lidí a tím den pomalu končil…

Čtvrtek 15. 7.

Opět všední start do nového, pro mě tentokrát hladového dne. K snídani byl pokud se domnívám správně rohlík s marmeládou. V tzv. Mistrovstvích je začleněno i hrnčířství, takže dopoledne bylo vyhrazeno pro výrobky z keramiky. Všichni se zaměřili na zvířata, tak takhle vznikla Mirčina Watutka, Petřin (velká) ježek, Mirkův rejnok (tedy myslím, že to byl rejnok), Eviččin tučňák, Johančina kočka a Petřino UFO a kobra a můj šnek. Sandra byla nejproduktivnější – za pět minut dala vzniknout třem žížalám a třem hadům. K obědu byla rozvařená rýže se zeleninou – v originálu rizoto – nebo polívka? Po poledním klidu a cvičení lasování – zvláště Pavel se na nás procvičil – jsme si zahráli ruské kuželky, které spočívaly v sestřelování pěti polen v různých útvarech z desky pryč jinými poleny. Pak se Mirka s Danem vydali poschovávat přesnídávky po lese, které jsme hledali za chvíli – jak jinak než s pomocí azimutů. Nejhůře schované přesnídávky byly na stromě, pod houbou a v potoce. Když všichni (samozřejmě kromě mě) spořádali svačinu, sebrali jsme klacky a šli omlátit větve do lesa. Byl také vzápětí uskutečněn dlouho očekávaný příjezd Zuzky. A ještě jsem zapomněla, že v ranném odpoledni přijel Danův brácha David s kamarádem Liborem. Tímto byla sestava kompletní. Dostavila se i Slávka s večeří – byly knedlíky s vajíčkem. Oheň tentokrát zapálen nebyl, ale byli jsme zavoláni do stanu, kde nám vedoucí sdělili, že Drtiči jsou eliminováni a byla utvořena dvě staronová družstva Watutki a Wozuti…

Pokročila hodina a tak jsme šli spát.

Pátek 16. 7.

Normální začátek do téměř normálního dne. Po běžných ranních úkonech následovala výuka o nožích a abychom se dopoledne náhodou nenudili, vyráběli jsme si ramínka na šaty a poté po skupinách stavy na rohože, které však byli využitelné pouze v táborových podmínkách a to na naše rozblácené cestičky. Po obědě všichni upadli do lenosti poledního klidu, který část využila k doufání v lepší počasí. Tato naděje byla ostatně hned druhý den vyplněna. Pak jsme byli vyhnáni do ohraničeného úseku lesa, kde jsme se 3x střídali v rolích lovců a vlků a vzájemně se lovili. Všem vyhládlo, tak byla na pořadí večeře, následoval oheň a spaní. Protože začal víkend přišli s ním k našemu velkému nadšení i hlídky, které, ale začaly až plánovanou druhou hlídkou, jelikož byla přichystána noční hra na zhášení svíček.

Sobota 17. 7.

Počasí se vylepšilo, přestaly deště a vykouklo sluníčko. Libor byl už od příjezdu nadržený na střílení a tak se celé dopoledne střílelo až do začátku oběda. Po krátkém poledním klidu přišla dlouho očekávaná událost – KOUPÁNÍ. Po zbytek dne jsme blbli u vody: plavání, topení slabších jedinců ( v tomto se zvláště jeden vedoucí pravidelně vyznamenává, ale nechci Pavla jmenovat, asi by se zlobil), testování zkušenosti ovládání kánoí (v tomto se osvědčila pouze dvojice – já a Johanka, ostatní, kteří svůj výkon než odpluli uvedli slovy:“ My jsme hned zpátky“ a vrátili se za hodinu, dostali za odměnu kýble. (Tato hrozba kýblů, ale stejně nebyla splněna). Hned po návratu do tábora jsme byli přivítáni slovy, abychom se vydali po stopách jelena. Byl nalezen a my se potrénovali ve střílení na terč. Myslím ale, že by z našich marných pokusů trefit cíl „na srdce“ bylo z jelena řešeto. Tom ten den slavil své 33 narozeniny a tak nám bylo k večeři přislíbeno pečené kuře. Zřejmě také proto polovina lidí nemířila ve svých představách na terč, ale na drůbež. Když byla večeře spořádána, přišel na řadu dort, gratulace Tomášovi a obdivy kuchařského umění vedoucích. Pavel a Dan připravili ohněstroj, který byl pěkný a byl by ještě hezčí, nebýt toho, že téměř chytl velký stan. Zmoženi celodenními zážitky jsme zamířili do teplých spacáčků (tedy relativně teplých). Opět byly hlídky.

Neděle 18. 8.

Ačkoliv Dan měl několik skutečně originálních nápadů, jak tomuto ujít, musel Tom odjet domů, protože práce volala a jelikož měl Tom velice užitečnou motorovou pilu, která musela odjet s ním bylo na plánu na dopoledne dřevo. Služba mezitím kuchtila meruňkové knedlíky alias Marhule chlípníka Pedra, do nichž byla vkládána velká očekávání, jež se vyplnila. Na rozdíl od týdne, jenž právě minul, to vypadalo, že by nastávající týden mohl být teplý. Alespoň dosud tomu vše nasvědčovalo a tak jsme zase zamířili k rybníku. Tam jsme velice rádi zůstali opět celé odpoledne, jež bylo obohaceno melounem ke svačině. Po návratu nám byl polovinou Wozutů, konajících službu připraven salát (na jídelníčku uveden jako Aljašská variace na italské téma), u kterého jsme seděli díky vzájemným slovním přestřelkám až do tmy. Potom se projevila přirozená šikovnost Wozutů, když při vázání uzlů na čas zvítězili nad Watutkami bezmála o minutu (zůstávám ryze nestranná). S končícím víkendem skončily i hlídky.

Pondělí 19. 7.

Pondělek začal nevlídně: byli jsme nuceni rozdělat z mokrého smrkového polínka oheň, respektive ho aspoň spálit. To se povedlo pouze Watutkám s méně mokrým polínkem. Po třech hodinách a dvou vyškrtaných krabičkách sirek jsme toto přenechali Pavlovi. Po tomto propadáku nás trochu povzbudili rybí prsty. Nebyl takový hic jako předchozí dva dny, proto jsme pokračovali v rozdělávání ohňů v praxi. Přesunuli jsme se do lesa, kde jsme hráli hru , která by se s nadsázkou dala pojmenovat jako: hra na rozkopávání čajů. Pravda je, ale taková, že každá (obě) skupiny si vytvořili ohníček a na něm vařili svůj čaj z maliní, borůvčí apod. Byli jsme pouze varováni před listy jedné rostliny, jež by nám umožnili poznat TOI TOIku velmi zevrubně. Druhá část skupiny běhala s papírovými koulemi, vybíjela protihráče, snažila se dostat k jeho čaji a vylít ho. Prostě záškodnická akce. Dan s Pavlem mezitím vyráběli cosi z větví, což se později ukázalo být přístřeškem. Pak ještě zhotovili dva další z ponča a celt. Dočkali jsme se k večeři tvarohové pomazánky a pomalu jsme zamířili směr stany…

Úterý 20. 7.

Dopoledne jsme byli seznámeni s Mistrovstvím – tj. Hrnčířem, Ranhojičem, Střelcem, Ohnivákem, Dřevorubcem a Honákem a na celé dopoledne jsme se do nich pustili. Nutno ještě napsat, že se dnes a včera pár lidí pokusilo o Houževňáka, nicméně neúspěšně. Několik Mistrovství bylo doděláno, některé pouze načaté. Odpoledne (respektive jeho první část) bylo vyhrazeno na koupání na němž na nás později čekaly přesnídávky. Jenže ty nám nebyly vydány jen tak, ale byli jsme vysláni do lesa s legendou: „Hledejte nahoře, protože vlci by vám jídlo sežrali.“ Samozřejmě jsme Mirku ve větvích minuli, tak nás tam dovedl Dan a svačinu jsme snědli na stromě. Poměrně brzy bylo rozhodnuto vrátit se do tábora a zde jsme dostali pokyny k nové bojovce, která měla 8 úkolů. Vždy nám byl určen cíl s úkolem, jenž jsme splnili a vrátili se s ním do tábora. Tato hra byla natolik vyčerpávající, že byly dokončeny od každé skupiny pouze 4 úkoly. Už čekal jen oheň a spacáky. Na mne, ale čekal poslední úkol z Houževňáka a to přespat venku. Byla bouřka, vedoucí mi skutečně lepší den vybrat nemohli, ale můj improvizovaný stan z celt byl natolik dokonalý, že jsem spala až do 5:30 a vůbec jsem nepromokla.

Středa 21. 7.

Středa se v mnohém podobala úterku. Dopoledne opět Mistrovství, po obědě bylo rozhodnuto dohrát včerejší hru, která dopadla tak, že Watutki sice byli rychlejší, ale neměli 1. úkol a wozutský buk nebyl bukem(úkol u tohoto pochopitelně zněl: „Přineste větev buku.“).

Všichni byli uběhaný a zmožení a z toho důvodu s radostí kvitovali koupání. Po večeři již přichystali Watutki a po ohni (ani jsme nestačili jít spát) nám bylo řečeno, že na nás byla nachystána noční bojovka. Jediné co jsme museli udělat (kromě toho jít po svíčkách) bylo, že až dorazíme ke kládám přes celou cestu, máme zavolat Zombieho myslivce, aby nás převedl. Bylo jasné, že úlohu ohavné zombie nemohli svěřit nikomu jinému než Danovi. Pouze Johance a Evičce přišla metrová hromada stromů přes celou cestu málo a tak to přelezly. To ale byla opravdu poslední akce toho dne…

Čtvrtek 22. 7.

Poslední příležitost dodělat si Mistrovství byla tento den dopoledne. Bylo nám, ale také řečeno, že jdeme po obědě někam na výlet a tam přespíme. Pár lidí se dohadovalo, že by naším cílem mohl být hrad Landštejn vzdálený 8 km a skutečně jím byl. Po párcích, knedlíkách a špenátu jsme vyrazili. Na cestě nám byla dopřána zmrzlina a koupání v rybníce. Obojí bylo velmi osvěžující, tak jsme vyrazili na další cestu s dvojnásobným elánem. Cesta nám trvala tři hodiny díky, tomu, že někteří se neustále zastavovali a pásli se na borůvkách. Jakmile jsme dorazili na místo, byli nám předány klíče od hradu s tím, že máme celý hrad pro sebe. Rozešli jsme se podívat po hradě a asi po hodině nás zavolali na večeři, která spočívala ve smaženém sýru s hranolky a libovolném pití. Část pak byla vyštvána na dříví ven z hradu. Byl rozdělán oheň s buřty, Zuzka s Liborem obdarováni (Zuzka měla 15, Libor svátek) a po částech jsme se rozcházeli spát. Spali jsme pod širákem všichni dohromady a Petra (malá) byla tak ukecaná, že zvládla naštvat Pavla do té míry, že vybíhala celkem 1000 schodů. Tím pro nás den pomalu končil…

Pátek 23. 7.

Pomalu jsme se probudili, sbalili spacáky, snědli tvarohové buchty, vypili několik krabic mléka a pozvolna se vydali zpět k táboru. Opět jsme se zastavili u rybníka, posléze u zmrzliny. Potom, co jsme dorazili do tábora, část šla vařit špagety s pórkem a smetanou a část šla se po dobu vaření flákat. Poté, co jsme se posilnili, byli jsme všichni dohromady vysláni na závěrečnou bojovku. Prvního Pavlem přichystaného výbuchu jsme se dočkali hned u prvního stanoviště v bunkru, kam vlezli najednou tři lidé a Evička šlápla na přichystaný drát. U bunkru jsme také našli první zlato. Následovalo chození po fáborkách, lanovém přechodu přes řeku, azimutech… Nakonec jsme měli zapálit na břehu rybníka signální oheň, přijela Slávka s Danem, z každého družstva byl vybrán 1 kormidelník (já a Libor), který převezl na druhou stranu zbytek svého družstva, kde jsme ještě hledali drahé kameny (cvrnkací kuličky) a zlato. Takto byla ukončena celotáborová hra. K večeři byl smažený květák a poté u ohně vyhodnocení Mistrovství a úklid ve stanech.

 

Získané Mistrovství:

David – střelec

Libor – ohnivák, střelec

Evička – hrnčíř

Zuzka – střelec, ranhojič

Johanka – hrnčíř, ranhojič, ohnivák

Eliška – hrnčíř, ranhojič, ohnivák, dřevorubec

Petra – hrnčíř, ranhojič

Úklid jsem vyhrála já, druhá byla Johanka.

Houževňáka jsem splnila jediná já.

Ještě jsme chvíli poseděli, poleželi u ohně a za zpěvu Dana a Petry šli se připravit na poslední noc.

Sobota 24. 7.

Budíček byl k radosti všech posunut o hodinu a to na devět. K ještě větší radosti nebyla ani rozcvička a rovnou se šlo na snídani- rohlík s marmeládou nebo sýrem. Pak nám byl přidělen čas na balení věcí (já ho využila k dopsání kroniky). Po částečném (u těch pilnějších úplném) sbalení nás Slávka zavolala i s včera nalezeným zlatem do velkého stanu, kde bylo přichystáno jídlo, které jsme si mohli za zlato koupit. Meloun, chipsy, bombóny, slané tyčky – prostě povětšinou zdravá výživa. Nastalo smlouvání, ke slovu přišly i kolty a želízka – Mirka byla zastřelená asi sedmkrát, Libor dvakrát a Dan pouze jednou.

Celotáborovou hru vyhráli Wozuti (já, Zuzka, David, Petra), ale Watutki prohráli opravdu se ctí. Za hodinu bylo zlato utraceno, obchod téměř vykoupen a Slávka zmizela v saloonu, vrátila se s podnosem na něm dva prstýnky … a vztah táborové dvojice Zuzka – David byl „posvěcen“ k obveselení všech. Pravda, Dan to málem díky Zuzce nepřežil, ale řekli si své ano, předali prstýnky, za svědky šel Libor s Evičkou. Pavel byl v pohotovosti a celou akci (s příslibem umístění na internet) natočil.

Za chvíli potom přijeli rodiče Evičky a jí a Zuzku odvezli. Teď se zbytek (tedy Johanka, Petra a já ) dobaluje, ostatní odjedou až ráno, k obědu budou špagety a tábor dospěl k zdárnému konci a myslím, že očekávání (tábor byl poprvé na novém místě a bez koní) byla splněna.

Eliška

O nás Fotogalerie Akce Historie K táboru Odkazy Přihláška Kontakt Hlavní stránka